5P aneb Pěkné Polárnické Příhody Páji Proška

 Jak je v Polární ekologii zaznamenal...ééé...nevím kdo a jak mi je poslal Helmut "Hitlerjugend" von Květák

 

  1. Kde je nejmenovaný kolega?

To jsme byli na konci 80. let na Špicberkách s jedním kolegou. Nebudu říkat, jak se jmenuje, ale je to takový silný chlapík a zabývá se hlavně historickou klimatologií.

 

Na Špicberkách jsme bydleli v takové malé dřevěné budce v předpolí ledovce a každý den vyráželi na průzkum podél jeho čela.

Tak takhle jednou jdeme, onen nejmenovaný kolega jako první – co kdybychom potkali medvěda, že? Já šel za ním, tak porůznu si pohvizdoval, sledoval arktickou oblohu, pak se podívám před sebe – a nejmenovaný kolega nikde!!! Napadlo mně, abych se podíval před sebe dolů – a co nevidím: milý kolega se plácá až po krk v jakési mělké louži hned vedle masivní ledovcové stěny! Co blbneš, vylez, povídám mu a on na to hutně zaklel, že by rád, kdyby dosáhl na dno! Ta loužinka byla asi sakra hluboká! Tak jsem kolegovi pomohl, načež ten – jako zdatný sportovec – doběhl do naší buňky, aby se rychle převlékl…

 

O několik dní později jsme procházeli tím samým místem. A co byste řekli: na místě někdejší louže se křížily dvě třicet metrů hluboké strže…

 

  1. Purga

Purgu jsem zažil jednou v životě, na Špicberkách. Spali jsme s Brázdilem a Konečným v takové malé budce, tři chlapi daleko od civilizace. Docenta Konečného to asi hnětlo, v noci s sebou házel a celá buňka se kymácela. Víte, pod ní totiž tál sníh pomaleji než v okolí, takže jsme časem tvořili jakousi hlavičku sněhového hříbku.

 

No a pak přišla PURGA!!! Sněhová vánice, která nemá obdoby! Zavřeli jsme se v budce, zalezli do spacáků, a ty drobné vločky sněhu pronikaly skrz okna i skrz oblečení! Po třech dnech konečně vánice ustala a mohli jsme vyjít ven.

 

No co byste řekli – Brázdil! Jeho prosím pěkně nezajímalo, že jsme zapadení od hlavy k patě, že nám ujely ve vichřici sáně: on vylezl a pádil – k meteorologické budce! Otevřel její víko – a padl do vývrtky. Zjevila se mu bílá stěna kompaktního, tvrdého sněhu. Vydali jsme se mu na pomoc se lžičkami. Brázdil se jen modlil, abychom omylem nevybagrovali i nějaký ten hygrometr. To se sice nestalo, ale to víte, záznamy na přístrojích vypadaly jako podle pravítka…

 

  1. Studentky z Osla

Jednou jsme s Brázdilem potřebovali postavit pár kamenných věžiček v jakési roklině: měly sloužit vědeckému výzkumu. Tak jsme tahali ty kameny ze svahu a najednou koukám – šutr, na kterém je napsaná sedmička! Ježišmarja, co to je za šutr, lamentuju a v duchu se utěšuju vysvětlením, že se jedná o pozoruhodně rostlý lišejník. Ty, Rudo, dívej na to, říkám nakonec Brázdilovi a ten celý nadšený odpovídá, že má dvojku a osmnáctku! No uznejte – počmárané šutry v Arktické pustině – bezva, žejo.

 

Víte, když jsou takhle dva chlapi spolu delší dobu sami, začínají je napadat divné myšlenky. Na svahu s počmáranými šutry jsme jednou našli otisk malé pohorky. To nemůže být chlapská bota, shodli jsme se v duchu. No a když jsme asi po týdnu zaslechli hukot helikoptéry, bylo nám jasno: to přistává školní výlet zhruba tak sedmadvaceti studentek z technického lycea v Osla. Otisk rozhodně patřil jedné z nich!

 

O něco později jsme za divokou ledovcovou řekou spatřili na jakési náhorní planině řadu oranžových stanů. Ha, to budou ony! zaradovali jsme se. Půjdeme za nimi, třeba nám něco dají! Překonali jsme dravý tok a plížili se po svahu obezřetně tak, aby nás studentky z Osla nemohly zpozorovat. Nakonec jsme se vyhoupli na planinu mezi stany – a stáli tváří  tvář skupině japončíků s tááááááákhle malejma nožičkama! Naše zklamání neznalo mezí, no ale to víte, co dělat. Když nám Japonci zadarmo nabídli spoustu piva, hned jsme uzavřeli kamarádšoft. Milí přátelé, takoví Japonci jsou někdy daleko užitečnější než studentky z Osla!

 

Dali jsme se do řeči a zjistili, že se jedná o japonské geomorfology. Prý tady už čtyři roky studují svahové pohyby. A jak to děláte? ptáme se dobrosrdečně. No, zkoumáme pohyb svahovin pomocí kamenů, znělo vysvětlení. V tu chvíli nás lehce zamrazilo. A jak přesně? odvážili jsme se zeptat, načež nám jeden japonský prof. Ing. DrSc. vysvětlil, že kameny mají pečlivě očíslované, monitorují jejich pohyb a zjištěné výsledky každoročně publikují!!!

 

My samozřejmě žádné kameny v životě neviděli, natožpak abychom na ně proboha nějak šáhli, žejo!

 

Co z toho plyne za poučení? Až se někdy dostanete k odborné japonské studii s názvem Anomální pohyb svahovin na Špicberkách směrem vzhůru, nevěřte mu ani slovo!

 

4. Moje noční můra

No jo, říkejte si co chcete, každém jsme „ňákej“!

Já mám třeba už dvacet let takovou noční můru. Vysedáme společně ze studenty z letadla – na Špicberkách. Studenty ovívá mrazivý luftík a já běžím za první pahorek, kde vidím vzrostlý, hustý smrkový les! Ježišmarja, potím se a kroutím v děsivé představě. Co já jim povím, voni si řeknou, co nám to ten Prošek vykládal o arktických pustinách se skalami a lišejníky? Probudím se vždycky celý splavený…

No co, každém jsme prostě „ňákej“!

 

5. Antarktické pozoruhodnosti

-         o tučňácích

Když vidíte ty tučňáčí  rodinky žijící v koloniích, upoutá vás růžové zabarvení okolního sněhu. To je způsobeno tím, že ti tučňáci nemají v trávicím traktu schopnost rozkládat růžové barvivo, takže jejich exkrementy vypadají jako takový pěkný pentličky. A protože v kolonii se mačká jeden tučňák na druhého, rozmazávají tu růžovou po sobě a potom po celé planině…

(BTW: Poznámka admina: by mě zajímalo, kde Prošek nabral toho tučňáka, kterýho má v kanclu. Neví někdo?)  

 

-   o keporkakovi

Jednou se nám v zátoce u ostrova Jamese Rosse, kde máme stanici, zjevil obrovský keporkak. Chtěli jsme se na něj podívat zblízka, a tak Kamil stočil člun směrem k jeho tělu. Jenže keporkak nás v tu ránu obeplul a kdesi vzadu za lodí se ozvalo jeho mocné říhnutí.

Řeknu vám, že není fakt nic příjemnýho prát potom dva měsíce z goretexu ty šílený molekuly smradu!

 

-o Rusácích

Antarktické stanice bývají natřené načerveno. To je kvůli Rusákům, ti jsou většinou komunisti…To ne, to si dělám srandu, červená barva má přilákat vrtulníky se zásobami.

Ale Rusáků je v Antarktidě skutečně dost a mají zajímavé vědecké výzkumy.

Třeba teď hořel spor o to, zda odtěžit nebo neodtěžit poslední ledovou vrstvu, kryjící podledovcové antarktické jezero. Francouzi a Amíci váhali, zatímco Rusové tam najeli málem s bagrama. Nějaké neznámé mikroby, které by mohly z jezera zaplavit svět, je vůbec nezajímaly. Nikdo neví, jak to dopadne. „Nas mnógo“, viďte.

Nebo to mi povídal jeden francouzský kolega. U nich v Grenoblu v laboratoři se analyzují ledovcová jádra z Antarktidy a dodává je tam celý polárnický svět. Ten kolega docela koukal, když přišel nějaký Rusák a vrazil mu kus ledu zabalený v Sovětské Pravdě…

Jeden známý zase nějakou dobu působil na polární stanici Vostok. Když tam přijel, ejhle – byla ulítlá střecha. Tak se spolu s ruskými kolegy pustil v tom „lehkém mrazíku“ pětačtyřiceti pod nulou do opravy a po dvou týdnech kašlal krev. Nakonec střechu opravili a zabydleli se v budově, kde bylo u podlahy +5 C, ve výši kolen tak okolo nuly a u hlavy

-17 C. V takových situacích, přátelé, zajímají polárníky jenom tři věci: výzkum, vařené nudle a bečka vodky!