7.      Globální klimata

-          klima – průměrné počasí v dané oblasti, které lze vyjádřit charakteristikami popisujícími stav atmosféry (např. teplota, tlak, oblaka atd.)

-          nejdostupnější klimatické charakteristiky se týkají ve světovém měřítku teploty vzduchu a srážek, které ovlivňují přirozenou vegetaci, pěstování zemědělských plodin, vývoj půd, geomorfologické procesy atd.

-          klimata definovaná na základě teploty a srážek tak umožňují charakterizovat i mnohé rysy přírodního prostředí

-          klíčové poznatky:

a)      roční chod teploty vzduchu závisí na zeměpisné šířce (v návaznosti na insolaci)

b)      stanice v oceánském klimatu mají menší roční amplitudu teploty než stanice v kontinentálním klimatu (odlišnost povrchů oceán x atmosféra)

c)      teplý vzduch pojme více vlhkosti než studený vzduch (teplejší oblasti mají více srážek)

 

7.1  Globální srážky

Obr. 7.1/156-157 – SS nebo jiná mapa rozložení srážek

-          izohyeta – čára spojující místa se stejným množstvím srážek

-          mnoho srážek v pásu podél rovníku (Jižní Amerika, Afrika, jihovýchodní Asie) – konvektivní srážky v TZK; zvláště velké srážky v jihovýchodní Asii – letní monzun

-          v oblasti pasátů velké orografické srážky v návětří hor

-          ve středních šířkách větší srážky při západních okrajích kontinentů (cyklonální srážky)

-          suché oblasti na západě Jižní Ameriky (Chile), při západním pobřeží jižní Afriky a na americkém jihozápadu (oblasti pod vlivem východních částí subtropických anticyklon)

-          suché oblasti tvoří široký pás táhnoucí se od Sahary přes Střední Východ do střední Asie (sestupné pohyby subtropického pásma vysokého tlaku a velká vzdálenost od oceánu v případě střední Asie)

-          vysoké šířky – málo srážek

 

7.2  Klimatické klasifikace

-          pomocí klimatických typů lze klasifikovat klimata z globálního hlediska:

a)      konvenční klasifikace – vymezují typy klimatu podle předem konvenčně stanovených mezních hodnot jednoho nebo více meteorologických prvků (např.teplota vzduchu, srážky)

b)      genetické klasifikace – opírají se o cirkulační klimatotvorné faktory (např. vzduchové hmoty, fronty) a klasifikační metoda je i metodou výkladu vzniku určitého klimatické typu

 

7.2.1        Köppenova klasifikace

-          klasifikace klimatu od Wladimira Köppena (s různými následnými modifikacemi) je nejznámější konvenční klimatickou klasifikací → základ teplota vzduchu a srážky → klimatické hranice by měly odpovídat přibližně hranicím mezi vegetačními typy

-          hlavní klimatické pásy:

a)      A - pás vlhkého tropického klimatu (průměrná teplota každého měsíce nad 18 ºC, bez zimního období, velké srážky převažující výpar)

b)      B – pás suchého klimatu (výpar větší než srážky, bez přebytku vody – žádné stálé toky)

c)      C – pás mírně teplého klimatu (omezen izotermou 18 ºC nejteplejšího a –3 ºC nejchladnějšího měsíce, vyjádřená sezonalita)

d)      D - pás mírně studeného (boreálního) klimatu (omezen izotermou 10 ºC nejteplejšího a –3 ºC nejchladnějšího měsíce)

e)      E – pás polárního klimatu (teplota nejteplejšího měsíce pod 10 ºC)

Obr. S7.1/159 - SS

-          pásy A, C, D a E vymezeny podle teplotního hlediska, pás B podle vztahu výpar – srážky

-          pásy A, C, D mají dostatek tepla a vláhy pro vzrůst dřevin

-          k označení klimatických typů jako druhé písmeno Köppen užil:

a)      S – semiaridní (stepní)

b)      W – aridní (pouštní)

c)      f – vlhké, dostatek srážek ve všech měsících

d)      w – suché období v zimě

e)      s – suché období v létě

f)        m – monzunové deště

-          kombinací obou skupin vymezil 12 různých klimat:

1)      Af – klima tropického deštného lesa (s rovnoměrným rozložením srážek během roku)

2)      Am – monzunová verze Af

3)      Aw – klima tropických savan (s výrazně vyjádřenou suchou periodou v zimě)

Obr. S7.3/161 - SS

4)      BS – klima stepí

5)      BW – klima pouští

Obr. S7.4/162 – SS

6)      Cf – mírně teplé klima s rovnoměrným rozložením srážek během roku

7)      Cw – mírně teplé klima se suchou zimou

8)      Cs – mírně teplé klima se suchým létem

9)      Df – mírně studené klima s rovnoměrným rozložením srážek během roku

10)   Dw – mírně studené klima se suchou zimou

11)  ET – klima tundry

12)  EF – klima stálého mrazu

-          k další detailizaci klimatických typů použita písmena a – s horkým létem, b – s teplým létem, c – s chladnějším, kratším létem, d – s velmi chladnou zimou, h – suché-horké, k – suché-chladné

Obr. S7.2/160-161 - SS

 

7.2.2 Klasifikace klimatu podle A. N. Strahlera

Obr. 7.2/158 – SS

-          genetická klasifikace - tři skupiny klimat:

a)      I – klima nízkých šířek

převládání vzduchových hmot: cT, mT, mE

dvě subtropické anticyklony, ekvatoriální níže, TZK, východní vlny, tropické cyklony

b)      II – klima středních šířek

zóna polární fronty, vpády tropických a polárních VH

frontální cyklony

c)      III – klima vysokých šířek

převládání polárního a arktického (antarktického) vzduchu

arktická frontální zóna – frontální cyklony

- klimogram – grafické vyjádření klimatologických charakteristik

Obr. 7.4/164-165 – SS

 

7.2.2.1  Klima nízkých šířek

-          většinou oblast mezi oběma obratníky

-          zahrnuje pásmo ekvatoriálních níží s TZK, severovýchodními a jihovýchodními pasáty a subtropickými anticyklonami nad oceány

Obr. 7.5/165 – SS

 

1)      Vlhké ekvatoriální klima (Köppen: Af)

-          klima TZK, nacházející se v blízkosti po celý rok

-          teplý a vlhký mE a mT vzduch s intenzivními konvektivními srážkami (roční úhrn často přes 2500 mm) – v důsledku migrace TZK větší srážky v jedné části roku

-          malé kolísání teplot – kolem 27 ºC

-          hlavní oblasti: nížina Amazonky, povodí Konga, Východní Indie

Obr. 7.6 –7.7/166-167 – SS – u klimogramů bude třeba doplnit vždy název stanice/stát

 

2)      Monzunové a pasátové pobřežní klima (Köppen: Af, Am)

-          teplé klima - roční chod teploty vzduchu odpovídá změnám výšky Slunce

-          vydatné srážky s výrazně vyjádřenou sezónností v důsledku migrace TZK (v létě srážky větší – TZK blíže, v zimě pak dominuje subtropická výše – srážek méně)

-          výskyt v zeměpisných šířkách 5-25º z.š.

-          pasátové pobřeží – vlhký mT a mE vzduch – konvektivní srážky (orografické zesílení), východní vlny – východní pobřeží střední a Jižní Ameriky, ostrovy Karibského moře, Madagaskar, jihovýchodní Asie, Filipíny, severovýchodní Austrálie

-          monzunová pobřeží Asie – letní monzun přináší mT vzduch od jihozápadu (např. západní Indie, Bangladéš)

-          střední a západní Afrika, jižní Brazílie – monzunová cirkulace posunuje TZK, největší srážky při blízkosti TZK

Obr. 7.8-7.9/168-169 - SS

-          oba typy (1 + 2) mají poměrně konstantní teplotu a velké roční srážky → prostředí deštného lesa nízkých šířek → celoročně protékané řeky s hustou lesní vegetací kolem → významné pro dopravu

Obr. 7.10/169 - SS

-          velká rozmanitost fauny a flóry

-          mnoho produktů ekonomického významu – dřevo, drogy, kakao

 

3)      Vlhko-suché tropické klima (Köppen: Aw, Cwa)

-          posuny TZK podmiňují sezónní cyklus teploty vzduchu a srážek – směrem k pólům zesiluje

-          nejvyšší teploty před začátkem období dešťů

-          období sucha – nízká výška Slunce, období dešťů – vysoká výška Slunce

-          typická vegetace: traviny s rozptýlenými stromy – savana

Obr. 7.11, 7.12 a 7.13/170-171 - SS

-          problém Sahelu – velké kolísání srážek + lidská činnost = permanentní zhoršování

Obr. na s. 172 a na s. 173 dole (graf)

 

4)      Suché tropické klima (Köppen: Af)

-          centrální a východní část subtropických anticyklon – silná subsidence – málo srážek (nejsušší oblasti v blízkosti obratníků, srážky jen při advekci vlhkého vzduchu) – extrémní horka při vysoké výšce Slunce

Obr. 7.14 a 7.15/ 174-175 - SS

-          hlavní oblasti: Sahara – Saudská Arábie – Irán – poušť Thár – jedna z nejsušších oblastí na Zemi, dále střední Austrálie, západní pobřeží Jižní Ameriky (ochlazování od chladnějšího moře)

-          extrémně suchá poušť (váté písky) – semiaridní okraje pouště (stepi – krátké vlhké období podporující růst trávy – nomádi)

Obr. 7.3/163 - SS

 

7.2.2.2  Klima středních šířek

-          zahrnuje střední šířky pevnin a velkou část subtropických šířek (v Evropě po 60. rovnoběžku, na Jižní polokouli od 40. rovnoběžky k jihu převážně oceán)

-          oblast pod vlivem mT, mP a cP vzduchu – polární fronta

-          západní větry, putující cyklony, fronty

Obr. 7.17/176 - SS

 

1)      Suché subtropické klima (Köppen: BWh, BWk, BSh, BSk)

-          protažení suchého tropického klimatu ve směru k pólům s podobnými vzduchovými hmotami – roční teplotní amplituda větší s vyjádřeným chladnějším nebo chladným obdobím (vpády cP vzduchu)

-          nízké srážky – souvisí s cyklonami mírných šířek, které se občas dostanou do subtropů

-          aridní a semiaridní typy

-          hlavní oblasti: severní Afrika a Blízkých Východ, jižní Afrika, jižní Austrálie, Patagonie, jihozápad USA a severozápad Mexika

Obr. 7.18/178 - SS

-          subtropické pouště jsou postupným pokračováním pouští z nízkých šířek – horké období srovnatelné, v chladnějším cyklonální srážky

-          přizpůsobená flóra (kaktusy, keře, dřeviny) a fauna

 

2)      Vlhké subtropické klima (Köppen: Cfa)

-          cirkulace kolem subtropických výší → teplý a vlhký vzduch (mT) do východních částí kontinentů

-          léto: teplé, vysoká vlhkost, dostatek srážek (konvektivní, občasné tropické cyklony, jihovýchodní Asie - monzun)

-          zima: časté vpády cP vzduchu s chladnějšími obdobími, žádný měsíc ale nemá teploty záporné; dostatek srážek (cyklony mírných šířek)

-          oblasti: východní části kontinentů mezi 20-35º z.š.

-          při dostatku srážek lesní porosty, nahrazené mnohde zemědělsky využívanými plochami

Obr. 7.20-7.21/180-181 - SS

 

3)      Středomořské klima (Köppen: Csa, Csb)

-          vlhká zima (vlhký mP vzduch – cyklonální činnost) – velmi suché léto (posun subtropických výší směrem k pólům – cT vzduch)

-          z hlediska ročních srážek – aridní až humidní (čím blíže k tropům tím sušší)

-          teplá až horká léta, mírné zimy

-          oblasti: Chile, jižní Afrika, jižní a západní pobřeží Austrálie, jižní a střední Kalifornie, oblast Středozemního moře

-          přizpůsobení vegetace udržet během suchého léta vodu (silné listy a kůra) – nebezpečné požáry

Obr. 7.22-7.23/181-183 - SS

 

4)      Přímořské klima západních pobřeží (Köppen: Csa, Csb)

-          západní pobřeží mírných šířek mezi 35-60º z.š. – západní proudění s častými cyklonami s přívodem chladnějšího a vlhkého mP vzduchu

-          dostatek srážek po celý rok se zimním maximem (hornaté pobřeží – orografické zesílení srážek) – v létě výběžky subtropických výší (snížení srážek)

-          roční teplotní amplituda menší, mírnější zimy než ve vnitrozemí

-          hlavní oblasti: Severní Amerika – od Oregonu po sever Britské Kolumbie; Evropa – britské ostrovy, Portugalsko, část Francie; Nový Zéland a Tasmánie, pobřeží Chile jižně od 35º j.š.

-          husté lesy (jedle, cedr, smrk) – v Evropě zemědělsky využívaná krajina

Obr. 7.25/184 – SS

 

5)      Suché klima mírných šířek (Köppen: BWk, BSk)

-          vnitřní části severní Ameriky a Eurasie ve srážkovém stínu pohoří ze západu nebo z jihu mezi 35-55º z.š. (jižní republiky bývalého SSSR po Gobi a sever Číny – aridní, středozápad USA – semiaridní)

-          zima: chladná až velmi chladná – převládá cP vzduch

-          léto: horké - převládá suchý kontinentální vzduch místního původu, konvektivní srážky při vpádech maritimních vzduchových hmot

-          stepi – víceleté nízké traviny, Severní Amerika - prérie

Obr. 7.27/185 – SS

 

6)      Vlhké kontinentální klima (Köppen: Dfa, Dfb, Dwa, Dwb)

-          střední a východní části Severní Ameriky a Eurasie v oblasti polární fronty

-          velká denní proměnlivost počasí – výrazné sezónní kontrasty

-          dostatek srážek během roku s maximem v létě při vpádech mT vzduchu

-          chladné zimy – cP a cA vzduch, teplá léta

-          východní Asie (Čína, Korea, Japonsko) – sušší zimy, více letních srážek (monzunová cirkulace)

-          Evropa 45-60º s.š. – srážky spojené s advekcí mP vzduchu se severního Atlantiku

-          převaha lesních porostů, mnohde přeměněných na zemědělsky využívané plochy

Obr. 7.28-7.29/185-187 – SS

 

7.2.2.3  Klima vysokých šířek

-          s výjimkou klimatu ledovcových štítů pouze na severní polokouli, sahající ale až na 47º s.š. v Severní Americe a východní Asii

-          Rossbyho vlny – frontální cyklony – arktická fronta – mP, cP, cA, v létě i vpády mT vzduchu

Obr. 7.31/187 - SS

 

1)   Klima boreálních lesů (Köppen: Dfc, Dfd, Dwc, Dwd)

-          kontinentální klima s dlouhou a velmi chladnou zimou (převládá chladný, suchý a stabilní cP vzduch, vpády chladného cA vzduchu) a s krátkými chladnými léty – největší roční teplotní amplituda (Sibiř)

-          malé roční úhrny srážek s maximem v létě (putující cyklony s mořskými vzduchovými hmotami)

-          hlavní oblasti: 50-70º s.š.; Severní Amerika – střední a západní Aljaška přes Yukon k Labradoru; Eurasie – severní Skandinávie přes Sibiř k Tichému oceánu

-          oblast Jakutska na Sibiři – po Antarktidě a Grónsku nejchladnější oblast na Zemi

-          tyto oblasti byly ovlivněny kontinentálním zaledněním – obnažené skalní podloží, mělké sníženiny s rašeliništi – dominující jehličnaté lesy (omezené zemědělské využití pro obilniny v oblasti Baltského moře)

Obr. 7.32-7.33/188-189 - SS

 

2)   Klima tundry (Köppen: ET)

-          zabírá okraje pobřeží kolem Severního ledového oceánu – převaha polárních (cP, mP) a arktických (cA) vzduchových hmot

-          dlouhé a tuhé zimy (blízkost oceánu – méně chladné než v kontinentálním klimatu) – krátké mírnější období odpovídající létu

-          málo srážek s maximem během mírnějšího období

-          ke klimatu tundry patří vedle Arktidy i antarktický poloostrov

-          tundra – trávy, mechy a lišejníky, zakrslé dřeviny, rašeliniště – v létě promáčení povrchu

-          půda stále promrzlá do značné hloubky – permafrost (v letním období odtává povrchová vrstva cca do hloubky 0,6–4 m) – velká citlivost permafrostu k lidským aktivitám (tepelná eroze – obnažený  povrch vytváří vrstvu bahna, odnášeného vodou)

Obr. 7.34-7.35/190 – SS

 

3)   Klima ledovcových štítů (Köppen: EF)

-          oblasti arktických a antarktických vzduchových hmot – Grónsko, Antarktida, mořský led Severního ledového oceánu – formování cA a cAA vzduchu

-          velmi nízké teploty (u Grónska a Antarktidy násobeny nadmořskou výškou), všechny měsíce s průměrem pod bodem mrazu, silné teplotní inverze nad ledovcovými štíty

-          cyklony, silné větry, nízké srážky většinou v podobě sněhu – akumulace

-          ruská antarktická stanice Vostok (3488 m n.m.) – nejchladnější místo s měřenou teplotou vzduchu – -89,6 ºC (21.7.1983) – ledovcové vrty

Obr. 7.37/191 - SS

 

7.2.3        Klimatické klasifikace Alisova

-          B. P. Alisov – genetická klasifikace – vychází z všeobecné cirkulace atmosféry

-           hlavní klimatické pásy – převládání typů vzduchových hmot během celého roku:

a)      1 - pás rovníkového klimatu (rovníkový pás)

b)      3 - pás tropického vzduchu (tropický pás)

c)      5 - pás vzduchu mírných šířek (mírný pás)

d)      7 - polární pás (arktický resp. antarktický)

-          přechodné klimatické pásy – střídání typů vzduchových hmot během roku:

a)      2 - pás rovníkových monzunů (subekvatoriální pás)

b)      4 - subtropický pás

c)      6 - subarktický pás

-          hranice mezi pásy – průměrná poloha front oddělujících geografické typy vzduchových hmot

-          dělení klimatických pásů na klimatické typy:

a)      charakter aktivního povrchu -  kontinentální a oceánský typ

b)      rozložení mořských proudů a různé podmínky cirkulace atmosféry – typ klimatu východních a západních pobřeží pevnin

Obr. 2.65-2.66/126 – Netopil a kol.: Fyzická geografie I

 

Literatura:

Netopil, R. a kol. (1984): Fyzická geografie I. SPN, Praha. Kap. 2.7: s. 123-132.

Strahler, A., Strahler, A. (1999): Introducing Physical Geography. Wiley, New York. Kap. 7: Global Climates, s. 155-193.