Na adrese www.geografie.webzdarma.cz najdete už leccos, ať už jsou to věci studijní nebo kulturně geografické. Jednoho večera, asi tak před rokem, jsem přišel s myšlenkou, že jsme dosud řádně nezmapovali činnost největšího giganta naší sekce, Rudolfa Brázdila. I loni jsem se učil na zkoušku z Úvodu do studia geografie. Tehdy jsem se zásadně rozhodl, že napíši scénář telenovely z Rudolfova dne. Postupem let se dozvíte, jak vypadá takový běžný Rudolfův den, snad i zjistíte, proč má tak sexy prdelku a řadu dalších zásadních věcí. Poznáte i některé spolupracovníky, jako je Zdeněk Máčka nebo Pája Proškůj. Ale to vše  až v dalších dílech. Začněme klasicky od Úvodu…   

 

Rudův den, díl první 

 

Probudím se ihned poté, co sluneční kotouč překoná rovinu matematického obzoru. Purpurový pigment mé sítnice je excitován zářením a mění svoji strukturu. Zjišťuji, že i dnes bohužel vidím. Připraveným dalekohledem zjišťuji výšku slunečního kotouče a po opravě refrakce si ověřuji svoji zeměpisnou šířku, neb trpím strachem, že nás některý zlý student může unést i s domem. Pro klid svého srdce ještě spouštím olovnici a polohu ověřuji i astronomickou šířkou, neboť je možné, že nějaký zlovolný student změnil tvar Země.

 

Uhladím proleženiny na posteli, abych nemusel volit mezi normální a redukční hustotou Bouquerovy desky. Výslednou rovinu (postel beru ráno už jako geomorfologicky klidný terén) pak mohu s klidem v srdci považovat za čistou Bouqueorovu desku. Výpočet tíhové anomálie mé postele, který dělám každé ráno, se mi tak podstatně zjednoduší. Ani Fayova oprava z vrstvy odhozených ponožek a spodního prádla pod postelí mi nedělá problémy.

 

Během těchto výpočtů se mi většinou probudí manželka.a seskočí z postele. Čekám na ni se silně nadstandardním Wood-Andersonovým seismografem, kterým měřím amplitudu seismické vlny, kterou manželka vytvoří doskokem. Pozorování mikrometrických hodnot mě dostává téměř do extáze. Dnes žena vyvolala otřesy o síle 0,000 38 Richterovy škály, takže včera přibrala 16 gramů nebo skočila z výšky o 0,326 nm vyšší než obvykle. Za obojí ji pěkně zpéruju.

 

Poté sejdu po schodech do jídelny. Na každém schodu si uvědomuji, že platí-li teorie izostáze, mám pod sebou stále stejnou hmotnost vertikálního sloupce měřeného od plochy kompenzace. Každého rána toto zjištění zcela mění můj náhled na svět. Poté si pročistím hlavu snídaní a produkty svého metabolismu pošlu via záchod do oběhu hmoty mezi pevninou a oceánem (odnos plavenin a splavenin říčním odtokem do oceánu). Večeřel-li jsem čočovicu, modifikuji oběh hmoty antropogenní činností svých střev (uvolňování CO2 a dalších příměsí do atmosféry).  

Konec prvního dílu. Pokračování příště. 

 

 

A co se dozvíte v dílech dalších? Mimo jiné i toto…

 

Po návratu z „práce“ se jdeme s rodinou projít do přírody. V batohu nesu přijímač navigačního systému NNSS, aby nás pólová síla náhodou nezanesla k Severní Americe (nebo kam). I na tuto eventualitu jsem však připraven, protože v batůžku nosím i lopatku s ostrými rohy (vykopání iglú) a pušku „tučňákobijku“ (potrava + zábava). Možná jsem vám už říkal, jak Proškovi děsně závisím toho tučňáka v kanclu…

První okamžiky pobytu v biosféře věnuji pochopitelně pozorování počasí či spíše povětrnosti. Už na zahradě vypustím meteorologický balón. Ten je naplněn heliem. Vodík jsem odmítl, protože po miliardě let by ho 4% disipovalo z atmosféry, což by mohlo narušit rovnováhu na naší planetě. V případě hélia a jeho 0,45% toto rozhodně není tak akutní. 

Zatímco jsem vypravil kolegu Máčku lovit zvěř a ostatní členové rodiny si prohlížejí hromadu šutrů, měřím přirozenou remanentní magnetizaci amfibolických hornin, což je sice složitý magnetický parametr, ale mně to nevadí. Pro svoji radost si odhadnu i Curieův bod a paleomagnetický pól. Poté své závěry ověřím jaderným magnetometrem. Pletu se však jen málokdy.