Regionální geografické aspekty transformace zemědělství České republiky

 

Obecné tendence ve vývoji zemědělství ČR do roku 1989

 

České (tehdy také československé) zemědělství prošlo v poválečném období pronikavou sociálně ekonomickou přestavbou, která od základu změnila život na venkově. Více než 40 let trvající období socialistické přestavby přineslo významné změny nejen kvantitativní, ale především zásadní kvalitativní povahy, které směřovaly ke vzniku nových, socialistických výrobních vztahů, k vybudování velkých zemědělských podniků, typu JZD a státních statků.  Pro 80.tá léta je již charakteristické postupné zpomalení procesu slučování JZD a úplná převaha socialistického sektoru. V roce  1989 tvořil socialistický sektor 98,7% podílu na veškeré zemědělské půdě, z toho družstevní sektor celkem, včetně záhumenků představoval 67,8%, státní sektor 30,9% a jednotlivě hospodařící rolníci a drobní držitelé půdy tvořily jen 1,3%. (Rozvoj JZD…1989).

Počet JZD se postupným procesem koncentrace a kooperace, který vrcholil v 70.tých letech, postupně snížil, z původních 12 560 v roce 1959 ( o průměrné výměře 353 ha zem.půdy) na 1 657 v roce 1989 ( o průměrné výměře 2 598 ha zem.půdy). Rovněž počet státních statků se postupně snižoval z 365 v roce 1960 na necelých 200, přičemž jejich průměrná výměra vzrostla až na 6 800 ha zem.půdy. Zhruba polovina zemědělských družstev hospodařila na výměře 2 000 – 4 000 ha zemědělské půdy. Ubylo JZD s výměrou menší než 1000 ha, jejich počet se snížil na 54, tj. – 3,4%, kdežto počet družstev s výměrou nad 4 000 ha zemědělské půdy vzrostl na 200, tj. na 12% z celkového počtu JZD.

 

Tabulka č.1: Vývoj počtu JZD a státních statků na území České Republiky

 

Index-

     1960

     1970

     1975

     1980

      1989

Počet JZD

     8 133

     4 298

     1 825

     1 084

      1 024

Prům. výměra zem. půdy v ha

        355

        580

     1 824

     2 421

      2 563

Počet státních statků

        270

        247

       174

        136

         174

Prům. výměra  zem. půdy v ha

     3 193

     4 316

    6 126

     7 346

       6 259

 

Pramen: Statistická ročenka ČR, Rozvoj JZD..1989

 

Rozvoj zemědělské výroby 80.tých let byl v ČR orientován převážně na řešení obilního problému a výrobu dostatečného množství živočišných produktů, (zejména masa) pro vnitřní trh. Podíl obilovin na hrubé rostlinné produkci dosáhl až 38,0% v roce 1988. Na výši celkové sklizně se podílely, kromě měnící se struktury osevních ploch ve prospěch výnosnějších plodin (pšenice, ječmen, kukuřice) i rostoucí hektarové výnosy. Úrovni hektarových výnosů obilovin se ČR dostala na přední místo mezi státy tehdejší RVHP, úrovně dosahované v kapitalistických státech s vysokou intenzitou zemědělské výroby však nedosáhla (Cejnar, 1989).

V odvětví rostlinné výroby byla dále zvyšována produkce luskovin ve snaze částečně řešit rostoucí potřebu bílkovinných krmiv, produkce olejnin, jejichž růst zvyšoval stupeň soběstačnosti a produkce krmných plodin pro uspokojování požadavků rostoucí živočišné výroby. Produkce okopanin, tj. brambor a cukrovky, byla zabezpečována na úrovni odpovídající spotřebitelské poptávce. Přičemž v produkci brambor došlo k největším strukturálním změnám. V dlouhodobém vývoji při trvalém snižování osevních ploch (v roce 1988 pouze 26,9% osevní plochy z roku 1950) produkce brambor poklesla, přičemž hektarový výnos vykazoval mírný nárůst. Vzhledem k nedořešeným problémům v technologii pěstování, sklizně a skladování přetrvávaly problémy v kvalitě brambor. Přitom hektarový výnos ve všech vyspělých státech byl podstatně vyšší. Plochy cukrovky se podstatně neměnily, přičemž hektarové výnosy a cukernatost bulev v jednotlivých letech silně kolísaly, ale celkově stagnovaly. V rámci struktury osevních ploch se zvyšoval podíl pícnin na orné půdě, v souladu se záměry pro další rozvoj krmivové základny. Na úseku živočišné výroby došlo k výraznějšímu růstu než v rostlinné výrobě. Strukturální změny v zemědělské výrobě vytvořily podmínky pro intenzivní chov hospodářských zvířat a podíl živočišné výroby ne celkové zemědělské produkci se rychle zvyšoval, maxima pak dosáhnul v roce 1980 – 58,1% (Havlíček,1988).

Teprve v 80.tých letech se vlivem důrazné orientace na rychlejší rozvoj rostlinné výroby podíl živočišné produkce poněkud snížil. S ohledem na rychlejší reprodukci stáda byly rostoucí potřeby vnitřního trhu v mase  zajišťovány především rozvojem chovu prasat a drůbeže. Chov skotu s ohledem na vysokou  investiční a pracovní náročnost a nedostatečnou výrobu kvalitních objemových krmiv se vyvíjel pomaleji. Přesto však stavy skotu po celé období vzrůstaly, a to nejen z hlediska zabezpečování rostoucí spotřeby hovězího masa a mléka, ale i z hlediska vytváření podmínek pro zvyšování účinnosti této transformační podsoustavy na bioenergetický potenciál půdy. Zvyšování stavů hlavních druhů hospodářských zvířat bylo doprovázeno i postupným růstem jejich užitkovosti. Největších úspěchů pak bylo dosaženo v průměrné roční dojivosti ( 3857 l na 1 krávu), v níž se ČR  řadila na 3.místo v rámci RVHP, ovšem v porovnání s vyspělými státy nepatřily tyto výsledky mezi nejlepší (Drtina, 1989).

Zprůmyslnění a další intenzifikace zemědělské výroby však zároveň přinášely celou řadu závažných problémů i v oblasti životního prostředí. Velké půdní celky sice vytvořily vhodné podmínky pro využití těžkých kombinovaných mechanismů, zároveň však způsobily ve větším rozsahu erozní činnost, kterou bylo zasaženo asi 54% zemědělské půdy státu. Vybudováním velkochovů hospodářských zvířat s bezstelivovým provozem ubyla organická hmota. Obsah organických látek v orné půdě tak klesl místy pod 1% . Tím byla narušena struktura půdy a v kombinaci se zhutněním půdy používáním těžkých mechanismů i vodní režim v půdě. Důsledkem toho byly velké ztráty na snížení půdní úrodnosti a na průmyslových hnojivech, která byla hlavně na svažitých pozemcích smývána do povrchových a podzemních vod. (Staněk,1989).

Postupné zprůmyslnění zemědělství přinášelo podstatné zvýšení produktivity práce spolu s růstem sklizně zemědělských plodin, přitom však stále rostly náklady na produkci, zejména v důsledku stále se zvyšující spotřeby energie a materiálů. Často neuvážené rekultivace, likvidace drnového fondu a rozptýlené zeleně, výrazně narušily důležité složky stability krajiny. Velice nepříznivě na půdní fond a zemědělskou výrobu působily také průmyslové a energetické exhaláty. Postupně se tak snižovala produkční schopnost půd, intenzita a objem zemědělské výroby a výrazně se zvyšovaly celkové náklady. Obsahem  spadu síry na m2 se ČR řadila na druhé místo v Evropě.

Vytváření velkých výrobních celků, zavádění velkovýrobních technologii a strojních zařízení vyvolalo potřebu budování specializovaných vnitropodnikových jednotek a tím vytváření kooperačních vztahů uvnitř velkých podniků. Významným faktorem pro další zvyšování efektivnosti zemědělské výroby bylo zakládání tzv. společných zemědělských podniků (SZP), což mělo umožnit účelnější rozmístění a využití materiálových a finančních prostředků zúčastněných organizací. Tyto podniky se zaměřily především na výrobní činnosti, u nichž  bylo možno co nejvíce využít průmyslových metod práce a které šlo oddělit od půdního fondu (výroba vajec, výkrm prasat apod.). Např. na celkovém nákupu vajec se SZP podílely v roce 1988 až 52%. V roce 1989 působilo v celém tehdejším Československu na 310 SZP, z toho 90 agrochemických, 92 se stavební a meliorační činností, 78 provozovalo živočišnou výrobu. Ve všech SZP pracovalo celkem 80 200  pracovníků (Rozvoj JZD…1989).

Změny v technologii výroby, rozvoj její koncentrace a specializace, postupný růst vybavenosti zemědělských podniků mechanizací umožnil značný pokles počtu pracovníků v zemědělství. Zatímco v roce 1948 pracovalo v zemědělství 2 222 tis. stálých pracovníků, tak v roce 1989 to bylo již jen 902 tisíc. V průběhu 80.tých let  se rovněž rychle vyvíjela i tzv. přidružená výroba JZD. V  tomto období se tato výroba stále více uplatňovala jako jeden z faktorů, který významně ovlivňoval finanční výsledky podniků a ekonomické zabezpečení reprodukčního procesu. V roce 1988 provozovalo přidruženou výrobu celkem 84,6% všech JZD. Podíl tržeb z přidružené výroby na tržbách z výrobní činnosti tak dosahoval až 23% (Karásek, 1989).

Přes veškeré úspěchy, kterých české zemědělství dosáhlo, však existovala celá řada zcela konkrétních problémů, na jejichž řešení tehdejší řídící systém neměl sil. Mezi nejvýznamnější patřily – vysoké náklady, nedostatečné plnění požadavku na předstih rostlinné výroby (zejména ve výrobě krmiv), již chronické nedostatky ve výrobě a užití cukrovky, zeleniny a ovoce, řady důležitých malotonážních plodin, nezdůvodnitelné rozdíly výsledků jednotlivých oblastí a podniků, přetrvávání podprůměrnosti a zaostávání, problémy v kvalitě některých potravinářských výrobků apod (Věžník, 1993).

Zcela chyběla konfrontace s tendencemi prosazujícími se ve vyspělých zemích světa, tehdejší vedení nedokázalo patřičně odhadnout zdroje, které by byly pro další rozvoj k dispozici – pracovní síly, půda, energie, technika, technologie i další výrobní prostředky. Nebyla ujasněna představa o pracovních i mimopracovních podmínkách života lidí na vesnici, o nárocích člověka na výživu, tedy i na strukturu a možnosti výroby potravin i na kvalitu životního prostředí.

 

Základní trendy vývoje zemědělství ČR po roce 1990

 

Přechod zemědělství a potravinářských odvětví od centrálně direktivního řízení k tržnímu hospodářství byl složitým transformačním procesem, který zahrnoval kvalitativní změny ve věcné a systémové koncepci, jež musela pružně reagovat na situaci a podmínky rozvíjejícícho se domácího i zahraničního trhu. Ekonomika ČR zvláště v období její transformace na tržní podmínky se neobešla bez cílevědomé a účinné hospodářské politiky. Přes nezbytnost řešení řady naléhavých aktuálních problémů bylo nutné zároveň znát základní otázky strategie rozvoje agrárně potravinářského komplexu (Jeníček a kol. 1991).

  Podle Doucha, Sokol (1999) prošlo zemědělství ČR po roce 1990 třemi odlišnými vývojovými etapami. První z nich byla etapa radikálního přizpůsobování zemědělství novým sociálně ekonomickým rámcovým podmínkám vytvořeným po roce 1989. Druhou vývojovou etapu zemědělství lze charakterizovat jako období stabilizace a počátku obratu, charakteristikou třetí etapy je stagnace a degrese zemědělství. Časově nelze od sebe jednotlivé etapy striktně oddělit, každá z nich má v sobě již zárodky etapy následující nebo přesahy některých prvků etapy předcházející.

K základním charakteristickým znakům první etapy, která by orientačně mohla zahrnovat období 1990 až 1993, patří: prudký pokles hrubé zemědělské produkce až o 23,5%, pokles stavů hospodářských zvířat, především skotu celkem a krav, razantní snížení spotřeby průmyslových hnojiv, pokles hektarových výnosů většiny zemědělských plodin, prudké snížení stavu pracovníků v zemědělství, a to až na polovinu, radikální zhoršení hospodářského výsledku zemědělských podniků,  vznik a prohlubování mzdové disparity mezi zemědělstvím a ostatními odvětvími národního hospodářství. Zásadní změny rovněž přineslo toto období v obnově majetkových vztahů a v podnikatelské struktuře, došlo k restitucím půdy a zemědělského majetku, k transformaci zemědělských družstev a privatizaci státních statků (Zpráva o stavu.. 1995) . Tímto procesem se vytvořily nové právní formy jednak podniků fyzických osob – SHR ( samostatně hospodařící rolníci) a různé obchodní společnosti. Byly přijaty základní legislativní normy upravující procesy privatizace, restituce a transformace. Podíl zemědělských družstev na zemědělské půdě klesl z 61,4% v roce 1989 na 49,4% (viz tabelární přílohy).

Ve druhé vývojové etapě se všechny uvedené tendence vývoje zemědělství buď výrazně zpomalily, nebo u  některých z nich došlo k obrácení trendu, byť nevýraznému. Došlo k výraznému zpomalení meziročního poklesu hrubé zemědělské produkce, výrazně se snížily tempa poklesu stavů skotu, došlo k obratu ve spotřebě průmyslových hnojiv, stabilizovaly se hektarové výnosy u obilovin a olejnin, snížilo se tempo úbytku pracovních sil a  došlo ke snížení ztráty zemědělských podniků. Pokračovala obnova vlastnických vztahů, byla prakticky dokončena privatizace státních statků a stabilizována podnikatelská struktura.

Třetí etapa vývoje českého zemědělství nejen nepotvrdila předpokládaný obrat ve vývoji, ale projevila se naopak obnovením degresivních tendencí, charakteristických pro první etapu, i když pochopitelně mírnějšími tempy. Tuto etapu , probíhající v letech 1996 až 1998, lze tedy charakterizovat následujícími tendencemi: po vzestupu hrubé zemědělské produkce v roce 1995 dochází opět k jejímu poklesu, pokles stavů skotu se opět zrychlil, hospodářský výsledek souhrnu zemědělských podniků se opět proměnil ve ztrátu, pokračoval trend úbytku pracovních sil, podstatně se prohlubuje mzdová disparita. V podnikatelské struktuře dochází k dalším změnám, především je to posilování podnikatelské formy obchodních společnosti na úkor zemědělských družstev. Podniky fyzických osob tak zaujímají 24%, zemědělská družstva zaznamenávají pokles ze 47 na 35% a obchodní společnosti nárůst z 28 na 41% z celkové výměry zemědělské půdy (Zpráva o stavu .. 1998).

  

Tabulka č.2: Podnikatelská struktura v zemědělství ČR po roce 1990.

 

Podnikatelská forma

                 Agrocenzus 1995

Agrocenzus 2000

 

počet podniků

 Obhospodař. z.p.

Prům. výměra

počet podniků

Obhospodař. z.p.

prům. výměra

 

 

(tis. ha)

%

(na z.p.)

 

(tis. ha)

%

(na z.p.)

Podniky fyz.osob

 24 183

826

   23,3

     34

53 460 x

    962

   26,4

     18

- z toho SHR

 22 443

    768

   21,7

     34

31 721 x

    864

   23,7

     27

Obchodní společ. celkem

   1 465

     996

   28,0

    680

  2 107

 1 579

   43,3

    749

- z toho společ. s.r.o.

   1 132

     714

   20,1

    631

  1 441

    784

   21,5

    544

- akciové společnosti

      298

     269

     7,6

    902

     621

    780

   21,4

 1 256

Družstva

   1 151

   1 666

    47,0

  1 447

     746

  1 059

   29,1

 1 420

Státní podniky

     80

    53

   1,5

     660

  -

-

-

-

Ostatní

     25

      7

   0,2

      287

    174 y

   42

      1,2

     244

Podnikatelské subjekty celkem

  26 904

   3 548

   100,0

  132

56 487 x

  3 643

   100,0

  65

 

X – nárůst zpravodajských jednotek byl způsoben změnou stanovených kriterií prahových hodnot, v roce 1995 nad 3 ha, v roce 2000 nad 1 ha obhospodařované zemědělské půdy

Y – zbytkové státní podniky byly již zařazeny do kategorie ostatní

Pramen: Agrocenzus 1995, Agrocenzus 2000

 

Po roce 1998 vstoupila v platnost, v souladu s programovým prohlášením vlády, nová koncepce agrární politiky na období od roku 1999,  do roku 2003, kdy by měla ČR   vstoupit do EU. Tato koncepce agrární politiky předpokládá dvě základní etapy. První etapa - Revitalizace, od roku 1999 zhruba do roku 2001, je zaměřena především na zotavení a stabilizaci agrárního sektoru ČR a na institucionální přípravu jeho vstupu do EU. Hlavním cílem této etapy je dořešení některých vnitřních vývojových problémů českého agrárního sektoru, eliminace nejzávažnějších vývojových překážek vzniklých v dosavadním průběhu reformy a celková stabilizace sektoru před jeho přizpůsobováním podmínkám EU. Koncepce druhé etapy, Adaptace, začínající rokem 2002 a končící vstupem ČR do EU, pak směřuje k co nejrychlejšímu plošnému přizpůsobení agrárního sektoru ČR podmínkám Společné zemědělské politiky EU ve všech jejích oblastech ( strukturální, regionální, environmentální a venkovské politiky EU) ( Koncepce  1999).

Velmi podobné tendence jako ostatní charakterizované parametry vykazují také tzv. cenové nůžky, odlišný vývoj cen zemědělských výrobců a cen vstupů do zemědělství v neprospěch zemědělských výrobců. K jejich dramatickému rozevření došlo v první fázi sledovaného období: do roku 1993 se ceny vstupů do zemědělství ( ve srovnání s rokem 1989) zvýšily o 141,5%, zatímco ceny zemědělských výrobců pouze o 20,6%. Tím se vytvořila nová relace cenových hladin zemědělských vstupů a výstupů v poměru zhruba 2:1 ve srovnání s výchozím rokem 1989 v neprospěch zemědělských výrobců (Zpráva o stavu….1993, 1998). Pro vývoj  cenových nůžek jsou také charakteristické podobné tři etapy jako pro ostatní parametry vývoje zemědělství. Jejich kvantitativní změny velmi korespondují s kvantitativními změnami především hospodářských výsledků souhrnu zemědělských podniků (Doucha, 2000) .

Transformace zemědělství ČR se týkala především majetkoprávních změn, které v různé intenzitě a formách probíhaly od roku 1991 na základě nové transformační legislativy (zákony k rehabilitaci, zákon o půdě, zákon o velké privatizaci, transformační zákon apod.) V průběhu majetkoprávní transformace lze rozlišovat období tzv. primární transformace, do kterého se soustředily základní změny: do roku 1991/92 rehabilitace a restituce, v letech 1992/93 transformace  zemědělských družstev a v letech 1994/95 privatizace státního majetku (Věžník,A.1995). Po těchto základních majetkových změnách probíhají procesy tzv. sekundární transformace, směřující zpravidla ke koncentraci výroby anebo majetku, či ke změně právní podstaty podniků.

Časové etapy transformační zemědělské politiky v období 1989-1998 do značné míry odrážejí resp. reagují na reálný vývoj zemědělství, agrárního trhu a národního hospodářství. Pro každou etapu je charakteristický určitý repertoár institucí a nástrojů k ovlivňování vývoje zemědělství, úroveň podpor  orientačně vyjádřena ukazatelem ekvivalentu produkčních subvencí (EPS) a struktura těchto podpor, odrážející relativní význam použitých institucí a nástrojů. Z uvedených hledisek lze rozlišit následující časové etapy zemědělské politiky :

etapa 1 - startovací (1989-1991)

etapa 2 – liberální (1992-1994)

etapa 3 – rozvojová a sociálně stabilizační (1995-1998)

etapa 4 – předvstupní ( po roce 1998)

Vztah mezi úrovní podpor (EPS) a uvedenou etapizací je také znázorněn v grafu č. 1.

První etapa  - startovací, probíhala od roku 1989 zhruba do roku 1991, byla charakteristická využíváním institucí a nástrojů z předreformního období, jako např. přímé platby na hektar v kombinaci se zemědělskou daní apod. V této etapě rovněž vrcholí restituční procesy, které stát podporoval přímými investičními dotacemi, především na zakládání menších rodinných farem. Úroveň podpor zůstává zhruba stejná jako v předreformním období, kolem 50% EPS.

Druhá etapa – liberální, probíhala od roku 1992 zhruba do roku 1994 a je charakteristická plným působením liberalizačních kroků založených v předchozí etapě a radikálním zrušením všech přímých důchodových podpor a soustředěním  se na likvidaci mimořádně velkých přebytků zemědělské produkce zejména prostřednictvím Fondu tržní regulace (založen v roce 1991). V této etapě také dochází k primární transformaci zemědělských družstev. Úroveň podpor klesá, ve srovnání s první etapou, na polovinu (25-30% EPS), jako komplexní důsledek působení více faktorů ( např. zrušení důchodových podpor, zavedení nového celního sazebníku od roku 1992, zavedení nové daňové soustavy od roku 1993 apod.).

Třetí etapa – rozvojová a sociálně stabilizační, probíhala po roce 1994 přibližně do konce roku 1998, je charakteristická především rok od roku se zvyšující citlivostí na narůstající ekonomické problémy podniků, na alespoň částečnou eliminaci negativních dopadů reformy na sociální postavení zemědělců a na modernizaci podniků. Význam zásahů státu do trhu a podpory cen se zmenšuje, především v důsledku dosažení určité rovnováhy nabídky a poptávky na agrárním trhu, snižování míry ochrany při implementaci závazků ČR v mezinárodním obchodu (WTO, Asociační dohoda s EU atd.) a výraznějšího zvýšení cen na světových trzích. Podpora modernizace a do jisté míry i restrukturalizace se téměř výhradně realizovala prostřednictvím Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu (PGRLF) založeného v roce 1994. Na sociální a ekonomické problémy zemědělství, zejména v oblastech s horšími přírodními podmínkami, reaguje politika platbami za tzv. udržování krajiny v kulturním stavu. V této etapě také probíhá privatizace státního zemědělského majetku (bez půdy). Přes podstatně vyšší důraz na rozvojové a sociální otázky však celková úroveň podpor klesá na zhruba polovinu předchozí etapy (11-15% EPS).

Čtvrtá etapa – předvstupní byla zahájena po roce 1998 a jejím hlavním cílem je dořešení některých vnitřních vývojových problémů českého zemědělství a stabilizace agrárního sektoru před jeho přizpůsobováním podmínkám EU. V této etapě současně Koncepce předpokládá institucionální rozvoj sektoru v souladu s Národním programem pro přijetí „acquis communautaire“ v sektoru zemědělství. Realizace této etapy je postavena na čtyřech základních pilířích zemědělské politiky, a to v regulaci trhu a podpoře příjmů, v environmentálních opatřeních, v modernizaci a transformaci podniků a v obecných službách a přípravě na vstup do EU( Zemědělství 2000).

V oblasti regulace trhu a podpory příjmů bylo důležitým bodem zejména založení Státního zemědělského intervenčního fondu ( SZIF), od 1.1. 2001 a dále zavedení tzv. „ zelené nafty“. V oblasti environmentálních opatření je program zaměřen především na podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, udržování krajiny a k podpoře tzv. LFA oblastí (Spišiak, 2000) . V oblasti modernizace a transformace podniků je hlavním cílem především zvyšování konkurenceschopnosti podniků cestou jejich modernizace a restrukturalizace. V oblasti obecných služeb a přípravy vstupu do EU, je hlavním cílem zejména poskytování základních služeb ze strany státu, a to v oblasti vzdělávání, výzkumu, informatiky, genetiky, poradenství a propagace.   

Transformační zemědělská politika se bez ohledu na výše uvedenou etapizaci vyznačovala některými trvalými rysy, které z větší části nepříznivě ovlivňovaly ekonomickou situaci podniků, jejich restrukturalizaci a dlouhodobější orientaci. Jednalo se především o tyto rysy (Doucha, 2001):

relativní finanční úspornost politiky, daná omezenými rozpočtovými možnostmi, ale i slabší vyjednávací pozicí zemědělců

nestabilita politiky

centralizované uplatňování politiky, bez významnějšího uplatnění regionálních přístupů

převládající pojetí nástrojů politiky, založených téměř výhradně na podporách, jejichž poskytování nebylo podmíněno, např.plněním environmentálních požadavků

orientace politiky především na výrobce a obchodníky, méně na spotřebitele

 

Nejvýznamnější územní diferenciace českého zemědělství

 

Mezi jednu z největších  územních diferenciací, ke kterým došlo o roce 1990, je možné zařadit vývoj transformace majetkoprávních vztahů v zemědělství a s tím spojené změny v obhospodařování zemědělské půdy podle právních norem podnikatelských subjektů. Jak plyne z tab. č. 1 až do roku 1990 byly zcela převažující formou hospodaření na zemědělské půdě JZD a státní statky. Socialistické formy hospodaření, včetně tzv. ústředně řízených podniků, představovaly 95% většinu obhospodařované zemědělské půdy. V dobách před rokem 1989 hospodařili soukromí rolníci  jen na 3,9% zemědělské půdy. Většina z nich hospodařila v horských oblastech Beskyd, tj tam, kde byli soukromě hospodařící rolníci ovlivňováni především působením zemědělské politiky z Polska (Jančák, Götz 1997). Změny v majetkoprávních vztazích po roce 1990 byly ovlivněny hlavně procesy restituce a privatizace zemědělské půdy a také transformací zemědělských družstev. V roce 1995, bereme-li za základ výsledky Agrocenzu 1995, měla na obhospodařování zemědělské půdy největší podíl zemědělská družstva – 47%, druhou nejrozšířenější formou držby půdy byly různé obchodní společnosti – 28,0% a samostatně hospodařící rolníci  (SHR) obhospodařovali   21,7% zemědělské půdy (viz.tab.č.2).

Maximální hodnotu vykazoval podíl družstev v okrese Plzeň – jih (80,8%), ale i v dalších několika okresech byla tato hodnota vyšší než 70% (Rokycany,Příbram,Písek,Strakonice, Hradec Králové a Uherské Hradiště). Naopak  nulovou hodnotu vykazovaly okresy Most,
Ústí n. L., Praha město a Karviná. Velmi nízký podíl zemědělských družstev pochopitelně vykazovaly okresy, kde před rokem 1990 měly dominantní postavení státní statky. Jednalo se především o pohraniční okresy od Tachovska až po Liberecko a dále okres Český Krumlov a Bruntál. Naopak druhá nejrozšířenější forma držby zemědělské půdy – obchodní společnosti, nevykazovala v roce 1995 významnější regionální závislosti a byla rozšířenější vždy v 1-3 okresech ve všech krajích. Tato forma byla obvyklejší u transformace bývalých společných zemědělských podniků event. u privatizace části státních statků. I přes poměrně rozsáhlé restituce tvořila zemědělská půda, která náležela SHR jen 21,7%. Největší procento těch, kteří chtěli hospodařit na půdě svých dědů a otců, bylo soustředěno jednak do úrodných oblastí středních Čech (okolí Prahy, Kladensko, Poohří) a dále také do oblastí bývalých státních statků, kde privatizační projekty transformace statků dávaly zemědělcům větší možnost uplatnit  svoji iniciativu.          

V druhé polovině devadesátých let došlo k další významné změně v majetkoprávních vztazích, kdy vlivem tzv. druhé transformace stále klesá počet zemědělských družstev, a to na úkor obchodních společností (viz. tab. č. 2). Nepatrný nárůst  zaznamenávají Podniky fyzických osob (PFO), a to z 23,3% na 26,4% podílu výměry, naopak podíl Podniků právnických osob (PPO) má mírně klesající tendenci, 76,7% na 73,6%. Právě  v poměru zastoupení PFO ku PPO v jednotlivých okresech ČR je možné sledovat významné regionální diferenciace (viz. také obr. č. 1). Nejvíce okresů – 47,  má podíl PFO na výměře zemědělské půdy přibližně stejný, event. nepatrně nižší či mírně vyšší, než celostátní průměr – 26,4%, viz. první dva intervaly na obr. č. 1. Tato oblast představuje víceméně homogenní areál začínající v prostoru jižně od Plzně a táhnoucí se přes českomoravskou vrchovinu dále na Moravu a do severovýchodních Čech. Tyto okresy je také možné klasifikovat jako klasické vnitrostátní okresy, pro které  bylo typické vyšší zastoupení zemědělských družstev před rokem 1990. Tradičně nejnižší hodnotu vykazuje okres Plzeň – jih – 10,8%, avšak  celkově jsou  nejnižší hodnoty více zastoupeny na jižní a střední Moravě, než v Čechách (Blansko, Hodonín, Uherské Hradiště apod.). Kraje Jihomoravský a Olomoucký mají i v průměru tuto hodnotu nižší než 20%.

Naopak nejvyšší podíl PFO na zemědělské půdě okresu v roce 2000 se nachází v širším zázemí Prahy, okresy Kladno, Praha – západ a východ, Mělník, a dále v západním českém pohraničí, především okresy od Tachovska až Liberecko. Ve většině případů se jedná o okresy, kde před rokem 1990 měly dominantní postavení státní statky. Vůbec nejvyšších hodnot pak dosahují okresy, kde složité přírodní podmínky, ale i poněkud odlišný historický vývoj, nebyly  příliš vhodné pro zemědělskou velkovýrobu (Ústí nad Labem, Sokolov, Jablonec). Na Moravě se pak od celkově nižších hodnot výrazně odlišují jen okres Bruntál (státní statek), Vsetín (přírodní podmínky, tradice) a Ostravsko (určitá obdoba Prahy).

Na závěr této části je možné konstatovat, že majetkoprávní vztahy v okresech jsou stále ještě prozatímní a že definitivnímu způsobu hospodaření stále brání vypořádání restitucí, které jsou v současnosti některé stále odvislé od soudního rozhodnutí, a také to, že  v současné době se teprve rozbíhá prodej více jak 500 tis. ha  státní půdy.Dále je nutné si uvědomit, že hlavním kritériem úspěšnosti jednotlivých podnikatelských subjektů bude jejich schopnost obstát v soutěži s ostatními v tržních podmínkách při výrobě zemědělských surovin a potravin. Výsledkem tohoto procesu pak bude pestrost organizačních forem podnikatelských subjektů.

  

Zaměstnanost v zemědělství

Další významnou územní diferenciaci ke které došlo po roce 1990 představuje problematika vývoje zaměstnanosti v zemědělství. Na venkově nadále zůstává zemědělství rozhodujícím odvětvím, avšak prochází výraznými změnami v důsledku vlastnické a organizační transformace, která je spojena mimo jiné i se změnami výrobní orientace a poklesem počtu pracovních míst. Vývoj zaměstnanosti v zemědělské prvovýrobě byl ovlivněn především likvidací tzv. sociální zaměstnanosti, neboť zemědělské podniky musely projevit snahu o zvýšení produktivity práce a narůstajícím poklesem objemu průmyslové výroby, který se projevil nezájmem o subdodávky a služby poskytované zemědělskými podniky, především v rámci přidružených výrob (Horská, Spěšná, 1996).

Z výše uvedených důvodů pak zemědělský sektor vykazuje od roku 1990 trvalý pokles počtu pracovníků. Tak například ještě v prosinci 1989 pracovalo v ČR 533 tisíc pracovníků v zemědělství, do konce roku 1992 se již jejich počet snížil na 311 tisíc, podle výsledku Agrocenzus 1995 jich pak koncem roku 1995 pracovalo pouze 238 tisíc a koncem roku 2000 již jen 151 tisíc ( Agrocenzus 2000). K porovnání regionálních rozdílů, které se na území ČR  vytváří, nám velmi dobře poslouží ukazatel produktivity práce v tomto případě vyjádřený počtem trvale činných pracovníků v zemědělství, kteří připadají na 100 hektarů zemědělské půdy. Již v roce 1995 (viz. také Jančák, Götz 1997), se v tomto ukazateli projevily významné regionální rozdíly. Jen ve městech ( Praha, Brno, Plzeň, Ostrava, Karviná) a pak na Zlínsku přesahoval tento počet 10 pracovníků na 100 ha. Větší zemědělská zaměstnanost pak byla obecně na Moravě, 7,0 – 10,0, a to jak v nížinách, největší v Dolnomoravském úvalu, tak i v podhůří, Českomoravská vrchovina. V Čechách pak hodnotu vyšší než 7,0 vykazovaly pouze okresy Domažlice a Hradec Králové. Minimální zaměstnanost v zemědělství byla především v severozápadním pohraničí, a to od Chebska přes severočeský hnědouhelný revír až po Liberecko, kritický byl také stav ve středočeském Polabí, především okresy Mělník, Nymburk, a Kolín.

Tyto významné regionální diference se nadále prohlubují i v druhé polovině devadesátých let (viz. Agrocenzus 2000), kdy v některých regionech se počet pracovníků již snížil na opravdu kritický stav ( viz.obr.č.2). Také celostátní průměr se za toto období  snížil ze 6,8  na 4,2 osob. Plných 60 okresů má již tento ukazatel nižší než 6,0 , přičemž  celkem u 14 okresů je počet činných v zemědělství na 100 ha zemědělské půdy  již nižší než 4,0 v roce 1995 to byly jen 4 okresy. Opravdu nejkritičtější situace je dnes v okresech  Bruntál a Sokolov, kde v zemědělství již pracuje méně než 2,0 osob na 100 ha zemědělské půdy. Velmi nízké hodnoty, méně než 3,0 také dosahují okresy, Beroun, Kolín, Český Krumlov, Tachov, Cheb, Karlovy Vary, Děčín, Most, Ústí nad Labem, Česká Lípa a trochu překvapivě Praha a Plzeň – město, kde ještě v roce 1995 byla zaměstnanost naopak největší. Poněkud vyšší zaměstnanost nadále zůstává na Moravě, s výjimkou okresu Bruntál, Jeseník a Vsetín a dále v regionu Českomoravské vrchoviny, který je dále protažen do severovýchodních Čech. V této části také nacházíme české okresy s nejvyšší hodnotou, jako Semily,Hradec Králové, Svitavy a Ústí nad Orlicí, více jak 5,0 činných v zemědělství na 100 ha zemědělské půdy.Mimo tento region tuto hodnotu v Čechách již překračuje jen okres Kutná Hora. Na Moravě pak uvedenou hodnotu překračuje více okresů, mimo dvou extrémních hodnot v podobě městských okresů, Brno –město a  Karviná, to jsou zejména Břeclav, nejvyšší hodnota – 6,2 a dále následují Žďár nad Sázavou, Blansko, Brno-venkov, Hodonín, Olomouc, Prostějov, Přerov, Uherské Hradiště a Nový Jičín. Tedy obdobně jako v roce 1995 jsou v této nejvyšší kategorii zastoupeny jak okresy nížinné, tak okresy z podhůří, zejména Českomoravské vrchoviny.

Obecně se uvedené poznatky dají shrnout do následujících bodů:

  - minimální zaměstnanost v zemědělství zůstává v severozápadním pohraničí, od Chebska                      

až po Liberecko, s výjimkou okresů Teplice a Chomutov. V některých okresech tohoto regionu, Sokolov, Karlovy Vary, Cheb, Most, Ústí n. L., již zaměstnanost dosáhla prakticky prahových hodnot. Kritičnost je možné vidět hlavně ve skutečnosti, že se jedná o poměrně hustě zalidněné okresy, které potřebují být zásobovány denně zemědělskými produkty.

nižší zaměstnanost také zůstává v širším zázemí Prahy a ve středočeském Polabí vůbec, zejména okresy Beroun, Kolín, Kladno, Mladá Boleslav. Jako kritický  je možné tento stav hodnotit proto, že by tato úrodná oblast měla být řádně obhospodařována a jednak také pro blízkost Prahy.

všeobecně zůstává vyšší zaměstnanost na Moravě než v Čechách, především pak   ve většině nížinných okresů (Břeclav, Hodonín,Brno-venkov, Uherské Hradiště, Olomouc apod.)

skutečnosti územně nerovnoměrného odlivu obyvatelstva,  často nepříznivého, je také možno dávat do souvislosti s územně diferencovanou možností nalézt zaměstnání mimo zemědělství ( např. vyšší zaměstnanost v  okresech Českomoravské vrchoviny, Pelhřimov, Havlíčkův Brod, Žďár nad Sázavou, Blansko apod., event. některých marginálních okresech, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Semily, Nový Jičín, Frýdek-Místek, Opava ).

významnou roli zde bude hrát rovněž i lokalizace zpracovatelského průmyslu, zejména masného a mlékárenského, což nepřímo i souvisí s vyššími stavy hospodářského zvířectva, především skotu (viz.dále), tedy odvětvím živočišné výroby, které vyžaduje v průměru vyšší zaměstnanost.      

 

Vývoj stavu skotu

Živočišná výroba tvoří spolu v výrobou rostlinnou dvě rovnocenné složky hrubé zemědělské produkce. Proto je výhodný takový stav, ve kterém jsou obě v rovnováze. Do roku 1990 byla snaha  neustále zvyšovat živočišnou výrobu na úkor výroby rostlinné. Nebylo to výhodné a způsobovalo to napjatou situaci v krmivové základně. Po roce 1990 se podíl živočišné výroby na hrubé zemědělské produkci postupně snižuje, v roce 1989 ještě činil 58,9%, v roce 1995 již 56,5% a v roce 1998 jen 55,4%. xxx , Tento výrazný pokles byl rovněž ovlivněn změnou v politicko-ekonomické situaci, kdy zejména cenová liberalizace, otevření  našeho trhu  zemím EU a snížení exportu do zemí východní Evropy, způsobily výrazný nadbytek řady produktů živočišné výroby na našem trhu (Doktorová a kol.,2000). Takto vzniklá situace se  pak nejvíce projevila především v prudkém poklesu početních stavů skotu.  

Parametry počátečního stavu a vývoje chovu skotu  zde byly studovány dvěma ukazateli: intenzitou chovu skotu (měřeno počtem kusů na 100 ha zemědělské půdy) a indexem vývoje stavů za období 1990 – 2001. Při porovnávání regionálního vývoje dospějeme ke zjištění, že za posledních 40 let (1961-2001) se intenzitní ukazatele chovu skotu výrazně změnily. Začátkem šedesátých let byly oblasti s vysokou intenzitou chovu rozloženy především v nížině východních Čech, v Beskydech a v okresech Kutná Hora a Písek. Mezi okresy ČR vykazovalo zdaleka nejvyšší hodnotu Jičínsko s 90,5 kusy na 100 ha zemědělské půdy (viz.také Häufler 1984, Jančák , Götz 1997). Celostátní průměr tehdy dosahoval hodnoty 61,0.

V současnosti je však tato situace podstatně jiná ( viz.obr.č.3 ). Dnes mají největší intenzitu chovu (avšak zdaleka nižší než před 40 lety) podhorské oblasti Českomoravské vrchoviny, okresy Žďár nad Sázavou, Pelhřimov, Havlíčkův Brod,  jihozápadní Čechy – Domažlice, Klatovy, Prachatice a východní Čechy, Semily, Rychnov nad Kněžnou a Ústí na Orlicí ( vůbec nejvyšší hodnota v celé ČR – 78,2). Naopak je nutné upozornit na přílišné, a v podstatě nezdůvodnitelné, snížení stavu skotu na Moravě, a pak ve středních Čechách ( především v okolí Prahy, ale také na úrodném Kladensku a Mělnicku). K opravdu varujícímu vývoji pak dochází v některých okresech severních Čech, kdy zejména okresy Louny, Chomutov, Most a Teplice, mají uvedený ukazatel již hluboko pod celostátním průměrem (40,5).

Z kartogramu indexu změn stavů skotu v období 1990 – 2001 podle okresů, obr. č. 4, je patrný drastický úpadek chovu skotu, a to prakticky v celé ČR. Početní stavy skotu se na celém území republiky, za sledované období, snížily na 45,1% ( viz.tab.č.3), avšak některé regionální diferenciace jsou  ještě mnohem větší. K největšímu snížení stavů došlo především na území okresů severočeského hnědouhelného revíru,( Teplice, index – 5,4, Chomutov –17,1), dále v širším okolí Prahy (Hl.m. Praha – 9,7, Praha –západ – 14,2), na jižní Moravě a na Ostravsku (Karviná – 7,0). Právě výrazný pokles v nejúrodnější části středních Čech, v Polabí, je přímo varující. Vyvstává řada otázek, proč tomu tak je právě v oblasti, která má v Čechách jedny z nejlepších výrobních podmínek pro zemědělství. Středočeské Polabí  by navíc mohlo živočišnými produkty ( mlékem a masem) zásobovat hustě zalidněnou Prahu a okolí.

Pokles stavu skotu se regionálně projevuje také ve vztahu nížina – podhůří, a to tak že nížinné oblasti vykazují větší pokles než oblasti podhorské. V tomto smyslu je pokles stavu skotu průměrný jen na Hané. Naopak výrazný pokles stavu skotu na jižní a jihovýchodní Moravě se dá vysvětlit zejména přechodem  a vyšší orientací na chov prasat (vhodná krmivářská základna). Z podhorských oblastí je zaznamenán nejmenší pokles stavu skotu na Českomoravské vrchovině, pod Orlickými horami a v okresech  Domažlice, Klatovy a Příbram. Jinde v podhůří jsou výsledky rozporuplné. Výsledky zjištěných dlouhodobých tendencí lze také shrnout do následujících bodů:

v souladu s předvstupní koncepcí agrární politiky bude žádoucí zvýšení (či alespoň zamezení poklesu) v oblasti na severozápad od Prahy (Mělnicko, Kladensko, Lounsko atd.) až po státní hranice, stejně jako v nejjižnějších okresech Moravy (Břeclav, Hodonín, Znojmo).

nadále rozporuplnými oblastmi zůstávají Beskydy (příliš prudký pokles), Jeseníky (rozdíl ve vývoji západní a východní části pohoří).

bylo by vhodné udržet dosavadní stavy v ostatních regionech , a to zejména ve vazbě na lokalizaci zpracovatelského průmyslu, především mlékáren a masokombinátů.

 

Závěr

Jak plyne z uvedeného za období transformace českého zemědělství došlo k výrazným změnám, které se rovněž projevily ve vzniku poměrně značných územních diferenciací. Výraznější regionální disproporce  pak představují závažný problém pro celý stát jako celek a je nutné se prostřednictvím účelné regionální politiky zaměřit především na pomoc regionům se zaostávajícím ekonomickým rozvojem  (Hrabánková a kol. 1994).

V zemědělství je tato situace složitější o to, že k průvodním jevům souvisejícím s přechodem na tržní ekonomiku, jako je liberalizace cen, pohyb zboží, kapitálu, migrace obyvatelstva apod. se přidružuje i nerovnoměrný vývoj území ve vztahu k přírodním podmínkám, tradicím regionů, úrovni osídlení venkova atd. Právě udržení výkonného území a osídlení v problémových a ohrožených regionech a podpora vyváženého rozvoje regionů představuje v současné době hlavní cíl regionální politiky v zemědělství. Objektivní hodnocení výrobně ekonomického a sociálního potenciálu regionů by mělo přispět ke zlepšení jejich využití, a to v zemědělství především změnou struktury výroby odpovídajícím výrobním podmínkám. Právě poukázat na některé největší a nejvíce negativní diferenciace na území ČR bylo hlavním cílem tohoto příspěvku. Jde především o to, aby restrukturalizace zemědělské výroby lépe zhodnocovala přírodní, sociální a celkové hospodářské prostředí, do kterého je situována.

 

Přílohy:

Obr.č.1 : Podíl  podniků fyzických osob na výměře zemědělské půdy okresu v roce 2000 (v%)

Obr.č.2: Počet činných v zemědělství na 100 ha zemědělské půdy v roce 2000

Obr.č.3: Intenzita chovu skotu v roce 2000 ( počet kusů skotu na 100 ha zem.půdy)

Obr.č.4: Vývoj stavů skotu v letech 1990-2001 ( rok 1990 = index 100)

Graf.č.1: Etapy vývoje zemědělské politiky

 

Literatura:

 

Tabulka č. 3.: Vývoj stavu hospodářských zvířat na území ČR (tis. kusů)

 

Druh

    1960

    1970

    1980

     1990

    1993

    1996

    2001

Skot celkem

    2 987

    2 940

    3 429

     3 506

    2 512

    1 989

    1 582

z toho krávy

    1 430

    1 310

    1 319

     1 236

       932

       751

       611

Prasata

    3 499

    3 169

    4 797

     4 790

    4 599    

    4 016

    3 594

Ovce

       228

       271

       290

        430

       254

       134

         90

Drůbež

  18 658

  23 763

  31 926

   31 981

  28 220

  27 875

   32 043

Prům. roční dojivost

1 krávy v l

    1 832

    2 477

    3 122

     3 949

    3 823

    4 289

     5 255

 

Pramen: Statistická ročenka ČR. Soupis hospodářských zvířat, ČSÚ, Praha

 

Tabulka č. 4: Vývoj hektarových výnosů hlavních zemědělských plodin v ČR (t/ha).

 

Plodina

  1960-62

  1970-72

  1980-82

  1988-90

  1994-96

 1998-2000

Pšenice

      2,68

       3,33

      4,28

      5,20

     4,62

      4,37

Brambory

    10.10

     16,49

    18,21

    20.00

   18,05

    20,72

Cukrovka

    29,47

     33,67

    35,08

    34,47

   39,02

    44,72

Řepka

      1,48

       2,02

      2,19  

      2,98

     2,43

      2,62

 

Pramen: Statistická ročenka ČR. Definitivní údaje o sklizni, ČSÚ, Praha