Třebíč aneb Crescende fide rudolfinica[1]

Prvního dne stvořil Bůh Rudu. Druhého dne stvořil Ruda svět a začal ho triangulací měřit. Třetího dne stvořil Ruda oceány, moře a řeky a začal radostně měřit průtokové profily. Čtvrtého dne dal Ruda vzniknout obloze a začal vypouštět meteorologické balóny. Pátého dne vymodeloval rostliny a zvířata a také Zdeňka Máčku, aby za něj tyto nové tvory zkoumal Šestého dne napsal Bibli. Sedmého dne se pak z hlubin zemských vynořili geografové, aby božské Rudovo slovo roznášeli po celém geoidu.

Osmého dne zvolili tito geografové ze svého středu ty cest nejznalejší, aby se vydali šířit Písmo svaté do proslulé kacířské metropole Třebíče, kde Bibli dosud neviděli ani v nejhorších snech. Do pelechu Satanova se vypravili apoštolé sv.Ondra S., sv.Ondra H. (ten spíše seběhl z kopce, než by se někam vypravoval), sv.Martin D., sv.Michal V., sv.Lukáš Z., sv.Jura K., blah. Jura Ch. a také jedna statečná dívčina, sv.Jana R.

Oficiální záminkou jejich cesty bylo vyprávění Ondry Sáňky o zážitcích z cest k jezeru Bajkal. Organizátoři zajistili celé show jedinečnou reklamu. V duchu moderní komunikace nebyla ani ona zcela pravdivá, protože slibovala povídání o strhující cestě STOPEM k Bajkalu. Některé z apoštolů pravda poněkud překvapilo, že se jim Ondra s tímto nesvěřil, ale o to více se těšili na zážitky z těchto cest.   

Krátce před sedmou hodinou večerní se cesty všech účastníků křížové výpravy zkřížily v Třebíči, ať už jeli vlakem, autem nebo stopem. Ondra poněkud znervózněl, když se dozvěděl, že na místě jeho přednášky se nachází doslova stovky dětí, které měly na stejném místě jakýsi sraz. Aby se jeho tréma zjemnila, vyrazili všichni apoštolé obdivovat třebíčské památky. Nutno dodat, že Ondra nedošel ani na náměstí, když ho volali zpátky, aby dítka oblažil svými půvaby a zážitky. Ostatním apoštolům bylo slíbeno večerní repete.

Procházka židovským ghettem a následná štreka do kopce korunovaného židovským hřbitovem nás inspirovala k důležitému zjištění, že památky pravděpodobně kvůli nám nebudou v noci otevřeny. Zamířili jsme proto k centru, nicméně po cestě jsme se náhle zastavili. Někteří by si snad mohli myslet, že za to mohla policejní hlídka, která si nás zvědavě prohlížela, ale já vím, že za to mohlo vyšší volání. Zřejmě kvůli němu jsme po náročné debatě rozhodli, že nepůjdeme vpravo do (zavřené) baziliky, ale vlevo do…restaurace císaře Rudolfa II.

Náš duchovní otec nám přátelsky kynul z obrazu za dveřmi, takže jsme se jím dali přemluvit a dali si na zdar akce jedno malé pivečko. Opravdu jen jedno. A pak jsme se vydali zpět do čajovny, kde jsme se měli dozvědět vše, co jsme chtěli vědět o Bajkalu a báli jsme se zeptat. Bohužel nám nebylo přáno – druhé Ondrovo vystoupení bylo z půl desáté „o chvíli odloženo“. Tuto dvouhodinovou chvíli jsme strávili venku na dvorku, kde nám dva opravdu mužní sokolíci ukazovali, jak se správně mydlit mečem. Rada pro dívky – až budete některého svého „kamaráda“ mlátit tyčí tam, kde to nejvíc bolí, použijete úder spodem zvaný pluh. Kdyžtak ho ale nepoužívejte na mě. Venku jinak byla docela kosa a začínalo pršet, takže jsme se přesunuli dovnitř a těšili se na Ondru. Geopoeta nám ve volné chvíli zazpíval své geografické hity a zarecitoval i něco nového ze svého oboru. 

Krátce před půlnocí Ondra konečně zahájil své druhé vystoupení před nedočkavými davy, které neuklidnily ani citace Rudovy Bible z úst apoštolů. Své povídání měl Ondra podle pravidel zahájit fascinujícím popisem odvážné jízdy stopem. Místo toho jsme slyšeli přiznání jiného druhu: „Nejdřív jsme letěli do Petrohradu, odsaď taky letadlem do Irkutska, pak jsme si najali minibus k jezeru...“ O celé přednášce bych ale nerad něco bližšího psal, určitě by stálo za hřích si ji poslechnout a já to jen vřele doporučuji. Je to zatraceně dobrá sonda do hlubin cestovatelské duše i zajímavý tunel do ruské reality. Přednáška trvala něco kolem hodinky a po jejím skončení se stal Ondra nejpopulárnějším člověkem v Třebíči, obletovaným dívkami i chlapci.

Dobu od skončení Ondrovy přednášky do asi druhé hodiny ranní jsme trávili v různých pozicích, vesměs neerotických, na podlaze čajovny. Většina z nás zde fetovala místní čaje, na kterých si okázale pochutnávala zvláště v době, kdy dvoučlenná historická klika čekala hodinu na objednané čaje. Pochopitelně se jich nikdy nedočkala.

Kolem druhé hodiny to už vypadalo, že padneme za vlast, a někteří přední radikálové se už připravovali k vybalení spacáků. To nejdříve narušili nadšení kytaristé, kteří začali hrát hity dob dávno minulých a probudili několik už spících skautíků. V herně, kam jsme měli jít do betle my, se v této době konečně přestalo řvát jak u cigánů na dvoře, neb milé a hodné dětičky šly bucat. V době, kdy si Jura už dal cigaretku na dobrou noc, se však přihodila „nešťastná“ událost – byli jsme pozváni na strašné orgie. Není divu, že jsme se postupně v plném počtu vypravili za roh do tělocvičny, kde se slíbené brutální orgie s devítiocasými kočkami měly konat…

První zvuky jim také napovídaly, nicméně za chvíli jsme se měli přesvědčit, že ječení a pištění není způsobeno dopady karabáčů, ale hraním volejbalu. Gayografové se nové situaci rychle přizpůsobili a časem se vpašovali do hry, aby ji nakonec zcela ovládli. Někdy po čtvrté hodině ranní začaly síly některých z nás lehce opadávat a byli to právě tito šťastlivci, kteří se alespoň na pár chvil prospali.

V tělocvičně zůstali Martin, Michal a Jura jako dosud nevyčerpaní hráči a Lukáš jako občas pochodující, většinou ale polehávající zombie. Sportsmeni se rozhodli potrápit ještě trochu svá mužná těla a naverbovali jednoho náhodného kolemjdoucího, aby si s námi zahrál fotbálek dva na dva. Po nějaké době se k nám přidali dva fešáci a dvě fešandy a my si mohli zahrát fotbal 4x4. Nutno zdůraznit gentlemanské chování gayografů vůči dívkám – zvláště Martin se velmi usilovně snažil, aby protihráčky vstřelily fíka, ale ani jeho usilovné uhýbání z naší branky v gólových situacích nepomohlo děvčatům ve skórování, a tak gayografický tým utrpěl svoji první fotbalovou výhru.

Někdy okolo půl šesté se v tělocvičně zjevili Jane a Karel, kteří mířili do Brna na terénní cvika. Svým příchodem nechtěně ukončili sportovní duel, protože soupeři usoudili, že jsme skončili. Pravda, nebránili jsme se, ranní paprsky nám moc dobře nedělaly. Do sedmi jsme si povídali na žíněnkách v tělocvičně a pak jsme si sbalili svých pár švestek a pomalu a jistě začali Třebíč různými cestami opouštět.

Jaké tedy byly následky a důsledky akce Třebíč? Všichni jsme se tak trochu nevyspali. Lukáš se z toho všeho posral tak dokonale, že nechodil týden do školy. Martin ráno chodil jak teplouš po noci na záchodech v Kingsu (puchýře na chodidlech). Jane usínala při poznávání kytek a nestíhala si psát latinské názvy. Ostatní akci snad přežili jen s třemi promilemi ospalosti. Nicméně hlavní cíl naší mise, totiž šíření víry Rudolfovy, dostal (dámy teď snad prominou) pěkně na prdel. Proto se zdá být nezbytné, aby se expedice opakovala za užití početnějšího misionářského sboru a zbraní těžších kalibrů. Snad příště v Třebíči nashledanou!

Fotografie z akce Třebíč naleznete zde

[1] Lat.: „Když se šířila víra Rudolfova.“